ZUZANA NOVÁKOVÁ

17.12.2025

................. * 22. února 1943, Praha 

Dcera básníka, překladatele a dramatika Václava Renče. Po otcově odsouzení pro velezradu byla její rodina roku 1952 úředně vykázána z Brna. Dětství prožila v Kloboukách u Brna. Od roku 1957 žila krátkodobě na různých místech, zejména v Praze, kde také absolvovala střední školu pro pracující. V roce 1965 se provdala za redaktora dětské literatury Jaroslava Nováka, se kterým žije trvale v Brně a věnuje se literární a výtvarné tvorbě (řadu svých knih si sama ilustrovala). Její dcery Luisa a Ester se rovněž věnují literární tvorbě a ediční činnosti.

Zpočátku publikovala především časopisecky (Mateřídouška, Červený květ, Host do domu, Dokořán, Tvář, Sluníčko) a od druhé poloviny šedesátých let spolupracovala s Československým rozhlasem, pro který psala zejména pohádky. Od sedmdesátých let její hudební pohádky přebírala i Československá televize a po roce 1989 byly její verše často zhudebňovány (Iva Bittová, Pavel Blatný, Jiří Dvořáček, Petr Eben, František Emmert, Petr Fiala a další).

Od samého počátku své tvorby si vytvořila osobitý a v podstatě romantický básnický svět, v němž se často prolíná snová pohádkovost s realitou. Její poezie střídá písňově prostý verš s volným tokem asociací; chce plnit funkci jakéhosi očistného zaklínadla, jímž autorka touží vyvolat ze zapomenutí dětsky původní obraz světa a definovat jej láskou. Dramatičnost této poezie vyrůstá z konfliktu mezi čistotou vize a špínou reálného zla, neustále útočícího na člověka. Zásadní význam pro její tvorbu znamenalo mateřství, které její obraznost i tematiku pevněji připoutalo k životní konkrétnosti – Ticho plné hudby (1980). Emotivní spontánnost a hloubka náboženské víry se nejpodstatněji promítla do básnických skladeb oživujících mravní odkaz českých světic: Legenda o princezně Anežce (1991), Zdislava, plamen Boží (1992). Básnickým naturelem je Nováková přímo předurčena k tvorbě pro děti a mládež, která také představuje podstatnou část jejího díla. Píše verše pro děti (Říkánky pro dva copánky, 1985) i prózy pro mládež (Lucila,1976; Natálie není sama, 1982). Zcela ojedinělý je autorčin přínos v oblasti dětské duchovní poezie, kde v lyrickoepických miniaturách, založených na prostých situacích všedního života, buduje obraz Panny Marie a Svaté rodiny: Když Panna Maria pro vodu chodila (2006).