PAVEL REJCHRT

............. * 20. dubna 1942, Litomyšl  

Spisovatel, výtvarník a kazatel. Z politických důvodů nemohl studovat akademii výtvarných umění, na kterou byl přijat, protože jeho otec (a posléze i oba bratři) byli českobratrští faráři. Přesto se však celoživotně věnuje malbě, restaurování a příležitostně i kazatelství. Paralelně s tím píše: básně, dramata, prózy, kázání a teologické reflexe.

Publikovat mohl až po revoluci, a tak mu od devadesátých let krátce po sobě vychází přes dvacet titulů, které si autor sám ilustruje a jejichž inspirace namnoze těží z textů vzniklých již v letech minulých. Z básnických sbírek jsou to: Ach nikdy už ne osud (1995), Labyrint země Sinear (1999), Před tváří Boží (1999), Předvečer úplnosti (2001), Světlo v čas večera (2003), Anastasis (2006), Starými nepokoji (2009), Lyrika liter (2015), Varta verše (2015), Lunetové okno (2017). Jeho básně také prostupují prozaické texty životních bilancování: Vyznání nejistého chodce (2013), Marností k naději (2017) nebo jeho zatím poslední knihu Zpytování cesty (2022).

Výrazově se pohybuje od veršů pravidelně rýmovaných po volné, od textů téměř písňových po básně v próze, od několika mála slok po rozsáhlé epicky konstruované zpěvy. Obsahovou inspirací je mu optika jeho osobní náboženské zkušenosti: od drásavě zpytujících reflexí přes útěšně hladivé tóny po ironicky vtipné postřehy. Svou poezii tvořenou vždy s myšlenkou na adresáta často veřejně přednáší. 

Účinkují: Jiří Hajdyla, Terezie Holubová, Michal Bumbálek, Lukáš Rieger

Úvodní slovo: Pavel Rejchrt

Film: Petr Baran a Anežka Šujanová

Hudební doprovod: Dada Klementová

PÍSEŇ VERBÁLNÍ

Komus to zpíval, nežli svým nocím

za dlouhá léta poloslepých cest?

Samoten, chyběli ti přátelé i soci,

zbyl pouze palimpsest

literárních zápasů o zteč duchovních srázů

prostředky jazyka, jenž kotví u mrtvých

a k živým nepřesáhne, leda v jiném času

říší sotva kdy tady nastavších -

Po vojenských přehlídkách i po zápasu

národa o holé bytí

nezbývá z jazyka o mnoho víc

než kliknutí k diskusím v síti.

Neústupně obhajuj ztracenou baštu,

snad domluvíš se s mrtvými svými,

že příslušelo ti pronikat prachem

významy života prakořennými.

Znals dobře stav, kdy k Absolutnu

míří náš um a na něm troskotá.

Odloživ loutnu minnesangu i farářskou kutnu

kutal jsi k samým kostem života,

v nahotě výrazu, bez brýlí filosofa,

rytmus a poloha slov řekla vše,

co odkrýt může z duše lidské strofa

v písni až nadmíru bezúčelné.