MARTIN STÖHR

............. * 2. prosince 1970, Zlín   

Od roku 1995 pracuje jako redaktor v brněnském nakladatelství Host i ve stejnojmenné literární revue. V devadesátých letech patřil k neformálnímu okruhu spirituálně orientovaných autorů spolu s Tomášem Reichelem, Petrem Čichoněm a Pavlem Petrem.

V prvních dvou sbírkách ovlivněných Bohuslavem Reynkem – Teď v noci (1995) a Hodina Hora (1998) – vnímal venkovskou krajinu filtrem náboženské zkušenosti. Stíral tak hranici mezi svým vnitřním světem a okolní realitou. Biblické motivy se mu objevovaly v důvěrně známé domovské krajině, čímž nabývaly funkce symbolů. Jeho poezie byla po výrazové stránce střídmá a úsporná. Další dvě sbírky – Přechodná bydliště (2004) a Smích ze snu (2012) – již zachycují jeho vztah ke křesťanské religiozitě jako polemický. Přibylo intertextovosti, jemné slovní komiky a motivů města (Brna). Ústředním tématem se stala neukotvenost dějů a věcí ve světě vyvolávající neklid. Dosud poslední básnickou sbírkou je Užitá lyrika (2020) prodchnutá zvláštní teskností, nostalgií při pozorování proměn a trvání jeho města i někdejších já, pocitem marnosti a zbytečnosti jakýchkoli pokusů o umění, které je ale neodbytné. 

Účinkují: Adriana Růžičková, Hynek Tajovský, Michal Bumbálek, Lukáš Rieger

Úvodní slovo: Marin Stöhr

Film: Petr Baran a Kristýna Brázdová

Hudební doprovod: Pavel Čeněk Vaculík

Byly noci Jsou teď noci

Temné noci Bez pomoci

Hodina hora Stoupám dál

Kým jsem se to dneska stal?

Studená prázdná skladiště

Byla má přechodná bydliště

Ty buď se mnou než zesnu

Vzkřísí mne smích ze snu

Foto: Jiří Huryta

Milý Lukáši,

ještě jednou Vám všem děkuji za pěkný večer. Vůbec jsem netušil, že bude takto opulentní. Když jsme se bavili o hudbě, domníval jsem se, že běží o nějaký podkres k povídání natočenému semnou na chalupě. Bylo-li dopředu oznámeno pódiové čtení, myslel jsem si, že se "po básničce" budou střídat dva tři účinkující. Nevěděl jsem, že jste takto rozsáhlá, sehraná parta, že Vaše "pásmo" bude až tolik precizní. Vy tři muži v první linii jste měli příjemně znělý a víceméně civilní projev, jak to mám u poezie rád; každý básník to má rád, nechce, aby jeho texty někdo "přehrával". Pan Bumbálek ovšem kontroval profi hereckým "drajvem", ale perfektním, nepřehnaným. Výborně zněla přítomná dáma a svými tóny a sporými replikami i mladý kolega za klavírem, který Vás jistil zezadu. Dovedu si přestavit, kolik s tím bylo práce, od veškeré organizace, natočení filmu, nazkoušení až po kopírování všech těch "partitur". Máte můj respekt. Nejen kvůli tomu, že jste mi uspořádali večer a udělali radost, ale i kvůli ostatním básníkům, které mám rád, kteří u Vás takto vzácně ožívají. A je zde ještě jedna věc, která se na daném místě nepochybně občas otevírá, ale chci ji znova výslovně připomenout. Ten barák, ten "hrad", to místo je strašné. Byl to soud, kriminál, kasárna, popraviště. Je to prostor nasáklý lidskou bolestí. A Vy, tím, že tam děláte svá čtení, hojíte jakousi starou vinu. Zde mezi námi (i kdesi na Věčnosti) se tím na každý pád léčí a zarůstá hnisající rána. Žádný pomník, žádná formální pieta tohle nedovede. Oživlé Slovo snad cosi zmůže, snad je v něm ten příslovečný milimetr krát milimetr naděje, že tohle už se (snad) nikdy nebude opakovat. A jinak? Ha! Po včerejšku si myslím toto: básníci by dnes měli být srozumitelnější a pořád jen neservírovat libové obrázky a atmosféry! Máme říkat naplno, co nás bolelo, radovalo, štvalo. To si nesu do dalších dnů jako "závazek spirituální práce" XXI. věku! Ámen.

Srdečně Tě zdraví

Martin Stöhr