JOSEF HORA

25.05.2023

Významný představitel proletářské poezie a reflexní lyriky času a ticha.  

* 8. července 1891, Dobříň - † 21. června 1945, Praha

Narodil se v selské usedlosti ve vsi Dobříň nedaleko Roudnice nad Labem. Po studiu práv v roce 1918 začal díky Ivanu Olbrachtovi pracovat v redakci Práva lidu. Posléze v letech 1920-29 řídil kulturní rubriku Rudého práva. Po vyloučení z KSČ v roce 1929 přešel do Českého slova, kde setrval až do roku 1940. Jako předseda Obce československých spisovatelů byl Josef Hora jedním z předních organizátorů jednotné fronty umělců proti fašismu. Zemřel po dlouhé nemoci v prvních poválečných dnech. Stal se prvním, komu byl udělen titul národní umělec.

Ve své poezii prošel velkým vývojem. Od poezie symbolistní a vitalistické se včlenil do poezie proletářské, ve které zesílil zřetel sociální. Odklon od ní přinesla sbírka Itálie (1925), ve které autor užil asociativní metody poetismu. Od poloviny dvacátých let začíná nové období Horovy poezie. Dění nahlíží pod zorným úhlem času. Čas stále plynoucí je bratrem básníkova srdce: Struny ve větru (1927), Deset let (1929). Postupně dochází v jeho poezii k výraznému zduchovnění: Tvůj hlas (1930), Tonoucí stíny (1933), Dvě minuty ticha (1934). Protifašistický odpor ovlivnil jeho poslední sbírky: Tiché poselství (1936), Máchovské variace (1936), Domov (1938), Jan houslista (1939), Zahrada Popelčina (1946), Proud (1946) a Zápisky z nemoci (1946). Významné jsou jeho překlady z němčiny (Goethe) a dosud snad nepřekonané překlady z ruštiny (Puškin, Lermontov).

Účinkují: Jana Štvrtecká, Petr Kubes, Michal Bumbálek, Lukáš Rieger

Úvodní slovo: Karel Komárek

Film: Petr Baran a Anežka Šujanová

Hudba: Dada Klementová a Petra Klementová


Líto mi, líto kostelů je,

kde století spí zesnulá.

Člověk je věky dostavuje

jak vzácnou přítěž minula,

pak vteřina je na prach změní

a v lítosti k nim pokleká.

Nad jednu ztrátu ale není:

utratit duši člověka.

Foto: Jiří Huryta