JAN KAMENÍK

* 22. březen 1898, Liberec - † 3. květen 1974, Praha

Jan Kameník je umělecký pseudonym básnířky a prozaičky Ludmily Maceškové (rozené Poprové, poprvé provdané Rónové). Její otec byl učitelem na průmyslové škole v Pardubicích, kde v roce 1918 absolvovala reálné gymnázium. Poté studovala rok v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a dva a půl roku na Akademii výtvarných umění (u Jakuba Obrovského a Maxe Švabinského). Studia nedokončila, protože se v roce 1921 na přání rodičů vdala za Josefa Róna. V manželství trpěla duševně i fyzicky. Rozvod po devíti letech ji připravil jak o syna, tak o většinu majetku. Po několika letech se vdala za Jiřího Macešku. Přestože se tentokrát vdávala z vlastní vůle, nebylo ani toto manželství šťastné a skončilo rozvodem (1945, resp. 1950). Posledních dvacet let svého života byla coby invalida (tuberkulóza kosti a angína pectoris) zcela odkázána na pomoc druhých.

Jako básnířka poprvé debutovala sbírkou Okna s anděly (1944) redigovanou Bedřichem Fučíkem. Bohužel vlivem dobových okolností zůstala kritikou zcela nepovšimnuta. Druhá sbírka Neviditelný let (1947, resp. 1995) byla připravena k vydání již tři roky po první, ovšem celý náklad byl opět vlivem dobových okolností (Únor 1948) zničen. Za třetí sbírku by mohla být označena Malá suita pro flétnu (1971) obsahující sonety z let 1957-1969. Paralelně s ní vznikla sbírka Zápisky noci (1993) s básněmi z let 1953-1972, která však mohla vyjít až téměř dvacet let po autorčině smrti, čímž se de facto stala jejím třetím debutem. Tím druhým bylo vydání sbírky Pubertální Henoch (1969) v období přechodného duchovního uvolnění (po čtyřiadvacetileté odmlce) obsahující však básně z jejího posledního (vrcholného) období. Posmrtně byly v souborném vydání Dílo Jana Kameníka (1995, 2011) vydány ještě básnické sbírky Zrcadla z let 1936 a 1942 a Dveře s pečetí z roku 1943; Mystické deníky (1994, 2011), Prózy (1995) a Překlady (1996).

Kameníkova vypjatě spirituální poezie je literárně ovlivněna zejména Paulem Valérym. Výrazná reflexivita dává mnoha básním obsažnost filozofického eseje. Výpověď lyrického subjektu, který často vede dialog mezi tíží těla a lehkostí duše, směřuje ke ztvárnění autentického mystického zážitku, jehož nevyslovitelnost provokuje k zápasu s jazykem. V jeho díle najdeme vlivy jak křesťanských mystiků (Jan z Kříže, Terezie z Ávily) a básníků (Otokara Březiny, Jana Zahradníčka, Jakuba Demla, Bohuslava Reynka), tak i symbolisty Paula Valéryho, okultisty Karla Weinfurtera a mystiky orientálního typu.

Účinkují: Naďa Kovářová, Karolína Anna Měřínská, Michal Bumbálek, Lukáš Rieger

Úvodní slovo: Klára Komzáková

Film: Petr Baran a Kristýna Brázdová

Hudební doprovod: Tomáš Vtípil

Svoboda

V jeskyni sebe,

kam se dosáhneš nejdál do tmy,

přiřkni Bohu tvář jen pro tebe sama

(každému jeho tvář Boha).

Vytesána

probudí fanfárou průvod znaků,

nesklouzneš-li do rozmaru (- varuji!)

v posvátném stylu

osobitém,

zároveň v podobách všech dob a ras

- a co by: i bez podoby! -

můžeš si dokonce vybrat

v oné jazykové škole

aniž se zpronevěřit mateřštině

nejvlastnější,

nejosobnější

řeči s v é h o Boha,

který je týž jako kdejaký Bůh,

neboť vždy je to On vskutku,

je-li milován,

je-li horoucně milován,

je-li nade vše horoucně milován.