FRANTIŠEK HALAS
* 3. října 1901, Brno - † 27. října 1949, Praha
Své dětství prožil v Kunštátu. V osmi letech ztratil matku. Jeho otec byl často vězněným dělnickým funkcionářem, což ho politicky orientovalo. Stal se zakládajícím členem brněnské pobočky Devětsilu, publikoval v komunistickém tisku i avantgardních časopisech. Od roku 1926 pracoval v pražském nakladatelství Orbis. Navštívil Španělsko v době občanské války. Za okupace se účastnil odboje v Národním revolučním výboru spisovatelů. Po válce se stal členem Národního shromáždění a předsedou Syndikátu českých spisovatelů. V roce 1947 navštívil Polsko a Sovětský svaz, což prohloubilo jeho deziluzi z poválečného vývoje. Přes různost názorů patřil mezi jeho blízké přátele i Jan Zahradníček.
Jeho básnickou prvotinou je sbírka Sépie (1927), v níž se poetistické prvky ocitají v napětí s pocity skepse a deziluze. V následující sbírce Kohout plaší smrt (1930) jsou již tyto rysy podřízeny tragickému životnímu pocitu. Odhalování vnitřních stavů provází přerývaný, rytmicky nepravidelný verš založený na drsnosti a zadrhlosti. Milostnou polohu a zpravidelnění verše přinesly sbírky Tvář (1931) a Hořec (1933). Vrcholnou skladbou je pásmo litanických apostrof k jednotlivým částem ženského těla Staré ženy (1935). Na nástup německého fašismu a mnichovské události reagoval sbírkami Dokořán (1936) a Torzo naděje (1938). K jistotám domova a minulosti národní kultury se obracel v próze Já se tam vrátím (1947) a sbírce Naše paní Božena Němcová (1940). Z válečných veršů sestavil sbírku V řadě (1948) a hledání nového výrazu vyústilo v nedokončenou sbírku A co? (1957).
Je rovněž autorem esejů o charakteru poezie a výtvarného umění, literárněhistorických exkurzů (Jaroslav Vrchlický, František X. Šalda) a překladů polské romantické poezie (Adam Mickiewicz, Juliusz Slowacki).
"Snaha vymknout se z řádu poezie – ne bez vlivu autorů Skupiny 42 – podnítila básníka k uplatnění obecné češtiny, v níž se vrství novotvary, archaismy i vulgarismy, uplatňují se zlomky přísloví, sentence i figury lidové poezie, zvýrazňuje se analytická složka metafory a narušuje logický vztah mezi syntaxí a významem. Tyto stylizace provází nový příval skepse, vyvolané zklamáním z poválečného světa a deziluzí z poúnorové podoby socialismu." (Pešat, Zdeněk. "František Halas" In Slovník české literatury po roce 1945).
Z jeho veršů byla rovněž sestavena řada divadelních inscenací - např.: Do výšky volím pád (Viola 1965, r. Vladimír Justl), Torzo naděje (Státní divadlo Brno 1968, r. Rudolf Krátký), Znamení potopy (Divadlo na okraji, Praha 1973, r. Zdenek Potužil), František Halas dětem (Divadlo Albatros, Praha 1977), Pojď, povídej mi o světě (Naivní divadlo v Liberci 1981, r. Pavel Vašíček), Staré ženy aneb Tacet (Divadlo na provázku, Brno 1985, r. Peter Scherhaufer), Naše paní Božena Němcová (Lyra Pragensis, Praha 1999, r. Jiří Kutina), Hlad (Divadlo Husa na provázku, Brno 2001, r. Eva Tálská).
Účinkují: Alžběta Filipová, Ondřej Dvořáček, Michal Bumbálek, Lukáš Rieger
Úvodní slovo: Klára Osolsobě
Hudba: Pavel Čeněk Vaculík
Píseň
Tak jako usínají ruce tvé
vychládá hvězda za svítání
tak jako zavíráš své oči jímavé
pták křídla sklání
Tak jako dítě záhy odstavené
umírá zvolna smutkem záhadným
tak tvoje čelo steskem unavené
na spáncích schází stínem modravým
Tak jako blankyt bez bolesti
je první hvězdou zjitřený
tak tvoje tklivé něžné štěstí
krev ztrácí na mém mlčení