cz-JAN ZAHRADNÍČEK

01.12.2022

Jeden z největších českých básníků dvacátého století. 

* 17. ledna 1905, Mastník - † 7. října 1960, Vlčatín

Pocházel ze selské rodiny a ve dvou letech utrpěl těžký úraz páteře a hrudníku. Přispíval do řady literárních časopisů (Tvar, Akord, Host aj.) a překládal z němčiny, francouzštiny, angličtiny a polštiny (Hölderlin, Rilke, Claudel, Mann aj.). Po šesti letech manželství byl jako přední katolický spisovatel v červnu 1951 zatčen a následně odsouzen k třinácti letům vězení. V roce 1956 byl na několik dní propuštěn, aby se mohl zúčastnit pohřbu svých dvou dcer, které se nešťastnou náhodou otrávily houbami. Navzdory příslibu, že mu bude zbytek trestu prominut, se musel do vězení vrátit až do amnestie v roce 1960. Zemřel pět měsíců po propuštění.

Pro jeho ranou tvorbu je charakteristický smutek a veršová arytmičnost (Pokušení smrti, Návrat). Ve druhé polovině třicátých let překonává sebestřednou bolest posunem k vnímání radosti z plnosti bytí a k formální dokonalosti veršů (Jeřáby, Žíznivé léto, Pozdravení slunci). Na sklonku třicátých let se prohlubuje jeho prožitek národa jako metafyzické entity (Korouhve, Svatý Václav, Stará země). Ve čtyřicátých letech vznikají dvě rozsáhlé básnické skladby temných vizí světa bez Boha s předobrazy nastupující totalitní moci (La Saletta, Znamení moci) a tvořit nepřestal ani ve vězení, byť byla jeho poezie mnohdy rekonstruovaná až po návratu domů (Dům strach, Čtyři léta). 

Účinkují: Vladimír Krátký, Zdislava Začalová, Michal Bumbálek, Lukáš Rieger

Úvodní slovo: Tomáš Kubíček

Hudební doprovod: Dada Klementová

Epitaf

Báseň věnovaná spoluvězni a příteli dr. Miloši Skácelovi

Živote můj. Jediný. Tento. A ne jiný.

Nezdáš se. Jsi. A trváš prchaje.

Skutečný. Můj. Jsi kost a krev, z niž pijí stíny.

Bolíš. Klikatě klopotná tvá cesta je.


Vpravo a vlevo v těsné motanici

životů jiných, vršících se k hvězdám až.

Cizí dech uslyšíš jak vítr ve pšenici

z dálky tak strašně blízké, že až závrať máš.


Však nikdy nepřekročíš. Pořád sám a zvláště.

Láskou se nezadrhla s jinou tvoje nit.

Zřetelně rozeznáš ji, vtkanou ve vzor pláště

života širejšího nad vzduch, nad blankyt.


Jen chybný krok a cizí stébla drtí.

Za všechno odpovídáš. Všechno k nohám tvým

se sbíhá z nižších šířek života a smrti

jak poledníky bílým tichem polárním.


Vy životy z života mého vypučelé.

Vy oči z očí mých, jež dohlédnete dál.

Polibek usmíření cítím na svém čele -

Můj život byl a bude, aniž se jen zdál.